Oblohu pokryla temná mračna ještě předtím, než nastala noc.

Pohltila hvězdy a zadusila Měsíc.

Čekala jsi na něj a zapomněla ses v lese.

Když tenký valčík větru dohrál,  hutný vichr rozohnil koruny stromů.

Popraskaná těla sklání se beznadějí,

      vzdechají bolestí.

Ty choulíš se pod šípky, přikrytá mechem, dlaně si ohříváš napjatým dechem.

Šálí tě zrak? Klamou tě oči?!

Hlína a kamení ve víru se točí.

Prosím dost, to stačí !!!

Vír se zrychluje 

          a pak se zastaví.

Tu z hlíny a kamení, dvě černé postavy.

Blíž. Blíží se.

Jsem Hněv křičí ta silnější. Skokem je u tebe. Třese ti rukama, proudí do tepen. 

Zatímco třeseš se, ledový dech té druhé, větší, zmrazuje tě. Jsem Strach šeptá uchu, když ze sebe vytrhává kámen a cpe ti jej do krku.

Kopeš do nich, odháníš je, boucháš je zmrzlými pěstmi. Ale ony sílí.

Křičíš, nadáváš, zmítáš se zlostí. Ale ony sílí víc!!

Prosíš, pláčeš, naříkáš. Ale ony neslábnou. Jedna roste, druhá sílí ze tvé síly.

Nevíš, vzdáváš se, 

končíš.

 

Pí, pí, pí, ozve se v dálce.

Jeví se Slunce. Světlo se šíří , černá tma mizí. 

Obojí stejnou rychlostí.

Žádný závod, žádný zápas, žádný boj.

Dvě temné postavy, Strach a Hněv, slábnou a zmenšují se.

           Jasné světlo je promění, zas jen v hlínu a kamení.